Přílohy k životopisu Jana Máši na adrese www.masa-jan.estranky.cz:
Příloha č. 1: Dopisy z Vysoké školy zemědělské v Brně :
Děkovný dopis rektorátu VŠZ v Brně za darované knihy.
Níže uvedený dopis je důkazem toho, že Jan Máša kromě jiných aktivit věnoval svou pozornost i Vysoké škole zemědělské. Dopis je psaný 5 roků poté, co škola byla založena. Za jaký nevšední zájem, péči a obětavou snahu mu rektor děkuje, dnes již nevíme. Další poděkování je za projev na VŠZ. Z materiálů o Janu Mášovi vyplývá, že tento rozhodně není prvním projevem, který na nějaké škole přednášel. Když bylo potřeba, tak i vyučoval.
Poděkování za přednášku na Vysoké škole zemědělské v Brně a za zájem, který jí věnuje.
Příloha č. 2: Historické události 19. století :
- Zrušení roboty
V roce 1848 byla říšským parlamentem zrušena robota. Její zrušení bylo následně i potvrzeno císařem. Byl to prý tehdy největší úspěch bouřlivého roku 1848. Ale u prostých rolníků na venkově to nevyvolávalo příliš velké nadšení a slávu, protože z roboty se lidé museli vykoupit. A pole, na kterých doposud hospodařili a měli je v nájmu si rovněž museli odkoupit. Peníze získané za vykoupení se z roboty byly rozděleny bohatým feudálům. Celková částka úhrad za uvolnění z roboty tehdy činila jen v Čechách 90 milionů zlatých. (Např. Schwartzenbergové z toho obdrželi 2,25 mil. zlatých.) Rolníci byli ale chudí, neměli peníze na zaplacení v hotovosti, vykoupení tedy spláceli prostřednictvím 20-ti letého splátkového kalendáře. A to vedlo k obrovskému zadlužení bývalých poddaných a k výraznému třídnímu rozdělení obyvatel na vesnici. Tam stále více rostl počet chudých, kteří, aby se vůbec uživili, museli hledat zaměstnání jinde, např. v cukrovarech, pivovarech a pod. Jenže tyto vlastnili převážně němci nebo židé a ti nechtěli zaměstnávat české dělníky. Např. v roce 1885 bylo na Moravě 55 cukrovarů, ale z toho jen 6 českých. A co najednou bylo nádeníků, čeledínů, tovaryšů, co neměli práci.
- Změna způsobu hospodaření
Zrušení roboty vedlo i k celkové změně způsobu hospodaření - vrchnost měla najednou velké problémy, neměla již poddané, kteří by pro ni pracovali. V zemědělství se tedy začaly objevovat první stroje, jako např. mlátičky, řezačky a pod. Jenže rolníci je potřebovali rovněž, ale na jejich koupi neměli. Proto se sdružovali, vznikaly různé hospodářské spolky a společně nakupovali různé stroje a nářadí. Nebo se snažili na principu akciových společností zakládat rolnické cukrovary, lihovary, pivovary, sladovny, mlékárny atd. Jenže nejdříve to všechno musel někdo říct těm prostým venkovským lidem, vysvětlit jim, co je pro ně dobré a přesvědčit je o tom. A to byla ta pravá parketa pro Jana Mášu – hovořit, přesvědčovat, organizovat, zařizovat, zakládat spolky, to uměl znamenitě. Svědčí o tom děkovné dopisy založené v pozůstalosti po Janu Mášovi.
- Zakládání spolků
Lidé se z nejrůznějších příčin sdružovali do spolků – národnostních, hospodářských, zájmových. Jejich vznik byl císařem povolen, staly se tedy nepostradatelnou součástí života lidí. Jejich počet v mocnářství rostl jak velká voda, jen v Čechách, na Moravě a ve Slezku v roce 1910 jich bylo neuvěřitelných 47.000. Lidé se většinou neangažovali jen v jednom spolku, ale hned v několika. A někdo ty spolky musel řídit, organizovat, připravovat akce – a máme tu zase práci pro Jana Mášu.
- Změna skladby pěstovaných plodin
V 18. a 19. století se výrazně změnila skladba pěstovaných plodin, začaly se ve větší míře pěstovat technické plodiny, jako např. cukrovka – tehdy se teprve začalo sladit cukrem. Stavěly se cukrovary. Půda se účelněji využívala, začala se používat umělá hnojiva. A o všech těchto změnách bylo třeba hovořit s konzervativními, prostými venkovskými lidmi.
- Pořádání výstav
Pro rozvoj výroby vyvstává potřeba své produkty či výrobky prezentovat. Nestačí je jen prodávat na trzích, ale je potřeba je předvádět, vystavovat, chlubit se jimi. Pořádání výstav se stává trendem vyspělých zemí. Ve větších městech, jako např. v Praze, Ostravě se začala budovat výstaviště. Jen Brno nemělo žádné. Tehdy, na počátku 90. let 19. století se Jan Máša začal zaobírat myšlenkou vybudování výstaviště na Jižní Moravě, ale pak, po návštěvě Světové výstavy v Paříži, kdy k příležitosti jejího konání byla postavena Eiffelova věž a řada moderních pavilónů, se myšlenky proměnily v plány. Ty se ale po dlouhá léta nedařilo naplnit. Úspěch přišel až v době jeho místostarostování na brněnské radnici.
- Germanizace obyvatel a útisk české menšiny
Oblast Vysočiny, kam se Jan Máša přestěhoval, zvláště pak Jihlavsko, Znojemsko i samotné Brno, byly oblastmi převážně německými. Žily tam sice české menšiny, ale ty byly utiskované a potřebovaly pomoc. Úředním jazykem byla němčina, školy byly německé, a do těch chodily české děti, ze kterých se díky německé škole stali Němci, A jejich děti vůbec netušily, že mají české kořeny. Úředníci byli většinou Němci, a ti zvýhodňovali německé spoluobčany. Jihlava a okolní vesnice tvořily tzv. německý jazykový ostrov. V samotné Jihlavě v roce 1890 žilo celkem 23.743 obyvatel, z toho bylo 18.899 Němců. Jen pro zajímavost, obyvatelé Jihlavy po 1. světové válce, stejně jako obyvatelé celé řady dalších měst a vesnic Čech a Moravy, nesouhlasili se vznikem Československého státu a požadovali připojení k Rakousku nebo k Německu. Vznikaly krvavé nepokoje, proti kterým, pro udržení nově vzniklého státu, bylo třeba zasáhnout. Po 2. světové válce byli sice Němci z Jihlavy odsunuti, ale Jihlava si ještě dlouho zachovávala svůj německý ráz.
Příloha č. 3: Jan Máša a Národohospodářský ústav
Z publikace Národohospodářského ústavu při České akademii věd a umění v Praze vydané v roce 1933 vyplývá, že Jan Máša byl od 27.3.1920 jejím dopisujícím členem.
Nekrolog z již zmiňované knihy:
Příloha č. 4: Zvolení JM členem Československé Akademie Zemědělské v Praze
Ústřední výbor Československé akademie zemědělské v Praze na svém jednání jednomyslně zvolil Jana Mášu členem československé akademie zemědělské v oboru ekonomickém.
Příloha č. 5: Zvolení členem Ústavu pro stavbu měst Masarykovy Akademie Práce
Zvolení za zásluhy v regulaci města Brna (regulační plán města Brna). Brno bylo hlavním městem Moravy
Příloha č. 6: Projednávání pozůstalosti po Martinu Mášovi
Příloha č. 7: Lázeňský areál Kupari – stav v r. 2017, foto Jiří Matoušek
Článek z Lidových novin ze dne 16. září 2017, autorka Ivana Milenkovičová:
(Na fotografii uveřejněné v tomto novinovém článku - letecký záběr z roku 1923 –je perfektně vidět, jak se uskutečnila přestavba cihelny, administrativní budovy a dalších objektů.)
V níže uvedeném textu nejsou zcela přesné údaje o počátku budování lázní, ten spadá ještě do doby Rakouska-Uherska.
Chorvatský „hotel duchů“ má ožít
Bývaly doby, kdy Češi nebyli na Jadranu jen hosty, v chorvatském Kupari dali vzniknout exkluzivnímu hotelu. Válka v 90. letech jej zpustošila, teď má chytit druhý dech. Zájem o jeho rekonstrukci projevila vídeňská skupina Avenue Group s ruským miliardářem Sergejem Gljadelkinem v pozadí.
DUBROVNÍK/PRAHA Je to asi jen deset minut jízdy od historického jádra Dubrovníku. Právě tam, kousek od tlačících se davů turistů, které do starobylého města obehnaného hradbami svážejí trajekty a nízkonákladové aerolinky, se ukrývá zátoka, kde vylidněný dlouhý pás bělavého písku omývají tyrkysové vody Jadranu. Traduje se, že je to jedna z vůbec nejkrásnějších pláží Chorvatska.
Poklidná zátoka se však před 26 lety, v říjnu 1991, změnila ve válečnou zónu. Když o osm měsíců později výstřely utichly, začal se nedaleký Dubrovník vracet k normálnímu životu. Někdejší přímořské odpočinkové sídlo bohatých a vlivných se však z válečných běsů už nikdy úplně nevzpamatovalo.
Před válkou areál se sedmi hotely a dvěma luxusními vilami pojal takřka na dva tisíce hostů. Přilehlý kemp pak dalších 4500 lidí. Dnes budovy nesou stopy po ostřelování a šrapnelech. A to, co zůstalo, poničili vandalové. Nyní mu svitla naděje. Developerská skupina Avenue Group sonduje možnosti, jak na místě opět vybudovat luxusní ubytovací zařízení.
Grandiózní nejen jménem
Historie jednoho z nejexkluzivnějších dovolenkových areálů na Jadranu se začala psát před takřka sto lety. Stáli u toho tehdy dva muži: Jaroslav Fencl a Jan Máša. Krátce po první světové válce, kdy v malé, bohem zapomenuté zátoce Kupari stála jen stará cihelna, si tito českoslovenští podnikatelé vyhlédli místní pozemky, aby vybudovali přímořské lázně.
Stavební plány si přitom neobjednali u nikoho jiného než u věhlasného prvorepublikového architekta Jiřího Stibrala. Dovezení českoslovenští zedníci, tesaři a lakýrníci se činili, seč mohli, aby nakonec v srpnu 1923 spatřil světlo světa Grandhotel Kupari. Zařízení na tu dobu grandiózní nejen svým jménem.
Hotel měl k dispozici zdravotnickou ambulanci, skleník, zahradu i palmami zastíněnou promenádu. Nechyběl také vnitřní bazén, tenisové kurty a fotbalové hřiště. Místní restaurace vybrané lahůdky servírovala na stříbře a hotel disponoval i hydroplánem.
Grandhotel Kupari byl svého času nejluxusnějším ubytovacím zařízením jižní Dalmácie a sjížděla se tam meziválečná československá smetánka. Dobové záznamy a fotografie dokládají, že mezi hosty figuroval třeba někdejší ministerský předseda Antonín Švehla, jeho pozdější nástupce František Udržal nebo pražský primátor Karel Baxa.
Právě onoho roku 1923 patřili Čechoslováci i navzdory komplikované, takřka 40hodinové cestě k vůbec nejpočetnějším hostům v celé oblasti Dubrovníku. Tvořili přes 80 procent veškeré zahraniční klientely. Za druhé světové války ovšem společenskou smetánku vystřídali ranění, když se areál proměnil na lazaret, a po ní pak jugoslávští komunističtí kádři a důstojníci.
Taylorová i Gorbačov
V 60. a 70. letech se celý areál výrazně rozrostl. Přibylo šest dalších hotelů a dvojice soukromých vil, které patřily jugoslávskému vůdci Josipu Brozu Titovi a jeho manželce Jovance. Druhá z budov nebyla nikdy dostavěna. Na rozdíl od 800 metrů dlouhého tunelu se dvěma desítkami místností pro případ nenadálého útoku. V přepočtu na dnešní peníze nalila jugoslávská vláda do areálu miliardy.
V 80. letech se areál Kupari otevřel také zahraničním turistům, zejména těm ze severní Evropy –a spolu s nimi i tolik žádané západní měně ve světle hospodářské krize, jíž tou dobou Jugoslávie procházela.
V průběhu let velkolepý Grandhotel hostil slavná jména, jako byla hvězda stříbrného plátna Elizabeth Taylorová, její herecký kolega Richard Burton, palestinský předák Jásir Arafat nebo sovětský vůdce Michail Gorbačov.
Grandhotel, který prošel na sklonku 70. let rekonstrukcí, ale těžce zdecimovaly začátkem 90 .let boje občanské války mezi jugoslávskými, tedy srbsko-černohorskými jednotkami, a chorvatskými obránci. Z velkoryse pojatého vstupního schodiště tak dnes zbyly jen sutiny. A podobný osud potkal i další budovy v areálu. Co neodnesla vojska obou stran, zlikvidovali zloději.
Vše ostatní zbourají
V průběhu let projevilo zájem o chátrající areál několik investorů, před pěti lety třeba ti z Turecka. Pokaždé je však patrně odradily náklady na opravy, které sahají do závratných výšin. Pravidelně se tak ozývají hlasy, že by bylo lepší areál zcela srovnat se zemí. Před dvěma lety se přitom objevil zájemce, který nyní, zdá se, stojí na prahu toho to skutečně udělat: vídeňská skupina Avenue Group s ruským miliardářem Sergejem Gljadelkinem v pozadí.
Loni jeho developerský a stavební kolos s dceřinými společnostmi v Chorvatsku dokonce již od vlády v Záhřebu získal za 100 milionů eur 99letou koncesi na areál. Hovořilo se pak o tom, že Gljadelkin chce zbourat celý komplex s výjimkou Grandhotelu a přivést na západní Balkán vůbec první hotel luxusního řetězce The Ritz-Carlton. Od tohoto plánu údajně minulý měsíc jeho skupina upustila. Nadále však hledá partnery. Podmínkou chorvatské vlády bylo, že společnost na místě zbuduje prvotřídní zařízení. Tak, jako tomu bývalo kdysi.
Příloha č. 8: Z Věstníků Národní Jednoty – příspěvky, dary
Z Věstníku pro rok 1909 – členské příspěvky, dary, následovaly seznamy sbírek, výtěžků z různých akcí, ...
Z Věstníku pro rok 1909
Z Věstníku Národní Jednoty z roku 1910
Z Věstníku Národní Jednoty pro rok 1910
Z Věstníku Národní Jednoty pro rok 1910
Příloha č. 9:
